Andy
 Štěně |
 1 - 2 roky |
 Současnost |
Pro Andyho (čti Endy) jsme jeli ke Slavkovu u Brna, našly jsme inzerát, že se narodila 2 štěňátka papillonů bez papírů. Andy nás hned zaujal, měl krásné zbarvení a ožužlával mamce pásek od hodinek. Původně jsme chtěly fenečku, ale pejsek byl úžasný, miloučký, tak jsme vše přehodnotily a vzaly si kluka.
Andy mě dostal do tajů psích sportů, za jídlo je ochotný udělat cokoliv. Díky naší veterinářce nám byl doporučen cvičák ve Šlapanicích, kde se vyučuje agility. Začali jsme tam tedy chodit a moc se nám to zalíbilo.
Kromě agility jsem s Andym dělala i tanec se psem, kde se nám docela dařilo. Dále jsme si občas zaběhli flyball a zkusili poslušnost (máme ZZO). Ze všeho nejvíc ale Andy miluje coursing, u toho vždycky vzrušeně kňučí, abych už ho konečně vypustila za tím střapcem. Nevypadá sice, ale je to lovec :-)
Asi do dvou let byl Andy zdravý, vitální pejsek, ale pak to začalo. Prvně jsme si všimly, že Andy sem tam sípe, myslely jsme si, že mu něco zaskočilo. Někdy se stalo, že sípal i trochu déle, jako by se nemohl nadechnout. Probrala jsem to s veterinářkou a konstatovala, že je to tracheální kolaps a že se to hodně vyskytuje u malých plemen. Tak jsme tedy místo obojku začaly nosit postroj, který by mu trubici zbytečně nezatěžoval.
Za nějakou dobu, když jsem se ráno chystala jít ven, Andy mě šel doprovodit ke dveřím a z ničeho nic, jakoby mu ztuhly končetiny, začal přepadávat na jednu stranu, byl z toho vystrašený a pak se poblinkal. Bylo mi hrozně ho tak vidět. Druhý den jsem šla k veterináři, myslela jsem si, že to bude epilepsie, která je v dnešní době u psů hodně rozšířená, ale pak se zjistilo díky krevním testům, že má zvýšené hodnoty jaterních enzymů (první test měl ALT = 2,67, za dva roky už to ale bylo 12,25 - normální hodnota by měla být do 1,0), tzn. doživotní dieta. Přejít na dietní granule naštěstí nebyl žádný problém, protože Andy byl odmalička zvyklý jíst jen granule, dovolené má i ovoce a zeleninu.
Další rána osudu se mu stala, když se mu blížil pátý rok života. Všimla jsem si že když sedí, tak mu ujíždí noha, později se mi zdálo, že se mu hůř chodí do schodů a ze schodů, pak se mu špatně vstávalo ze země a nakonec už byl skoro bez života, neměl chuť k jídlu. Toto všechno se událo strašně rychle, během 4 dnů, bylo to o velikonočních svátcích roku 2009. Nejhorší bylo, že veteriny měly přes svátky zavřeno, večer o velikonočním pondělí jsem konečně zkontaktovala moji veterinářku, která mi doporučila kliniku Jaggy, kde jsou vybaveni na různé neurologické problémy. Ti mě objednali na úterý, vzala jsem si volno a Andyho tam dovezla. Tam mu udělali CT mozku a zjistili, že má zánět půlky mozku. Měla jsem se rozhodnout, co s ním dál, zda nasadit léčbu, která není stoprocentní nebo ukončit jeho trápení. Bylo mi hrozně, brečela jsem a nemohla se rozhodnout. Léčba má totiž hodně vedlejších účinků a také je docela pravděpodobné, že se mu zánět může vrátit. Nakonec jsem ale do toho šla. Pět dnů si tam Andyho nechali a píchali mu injekce kortikoidů. Když jsem si pro něho jela, tak vrtěl ocáskem, nezapomněl na mě a odpustil mi, že jsem ho tam nechala. Pak jsme mu asi dva měsíce podávaly kortikoid Prednison a na nějaké prášky na žaludek. Prednison totiž způsobuje, že psi pak můžou mít průjmy, pejsek začne natékat, bude mít větší chuť k jídlu a víc bude pít a také to má neblahý vliv na játra. Naštěstí jsme tyto vedlejší účinky překonali, jen nám Endík přibral. Také jsem s ním musela rehabilitovat, protože byl trošičku ochrnutý na jednu stranu těla, špatně se mu chodilo. Nyní už chodí krásně, občas i skáčeme agi překážky, akorát už to není co to bývalo, rychle se zadýchá, teplo mu vůbec nedělá dobře, má radši pomalé tempo a klidné procházky (teda vyjma coursingu, na tom zapomene na všechny jeho neduhy a do běhu dá všechno).